Olivier Franc's Paris Swing Connection
V roce 2009 stál Olivier Franc v Marciacu na pódiu v sextetu s Wyntonem Marsalisem a Bobem Wilberem, v roce 2022 se tam vrátil po boku Marsalise. Pozvánky směřovaly k hudebníkovi, kterého francouzská kritika už desítky let označuje za právoplatného dědice Sidneyho Becheta.
Franc s touto hudbou vyrůstal. Jeho otec René Franc byl klarinetistou v orchestrech Pierra Braslavského a André Réwéliotty, s nimiž Bechet vystupoval během svých francouzských let. Olivier, narozený v roce 1953, začal na počátku sedmdesátých let a v roce 1976 založil vlastní formaci. O tři roky později jej Académie du Jazz ocenila Prix Sidney Bechet, Hot Club de France jej v roce 1997 vyznamenal za album Swing Folies a v roce 2012 za Ellington Mood.
Od roku 2006 hraje na Bechetův vlastní sopránsaxofon. Nástroj byl vydražen, získal jej švýcarský sběratel a svěřil jej Francovi. Hned je slyšet proč: tón má plnost až do hloubky, vibrato se široce rozlévá a fráze rozvíjejí dramatičnost, která dělá Bechetovy nahrávky nezaměnitelnými. Franc přitom nekopíruje sóla. Píše v tomto jazyce vlastní skladby a staví je vedle Petite Fleur nebo Bechetova pojetí Summertime.
V kvintetu sedí u klavíru jeho syn Jean-Baptiste Franc. Hraje stride s pevnou levou rukou, inspirovanou Jamesem P. Johnsonem a Donaldem Lambertem, a dodává sopránu základ, který se obejde bez banja. Trombón Benoîta de Flamesnil, dlouholetého partnera, odpovídá melodickými protihlasy inspirovanými mistry třicátých a čtyřicátých let, jako byl Vic Dickenson. Kontrabas a bicí udržují swing uvolněný, lehký a taneční.
Rodina Francových zanechala v Drážďanech stopy. René a Olivier hostovali na Dixieland-Festivalu několikrát, k 30. ročníku dokonce společně. Později hrála Olivierova Bechet-Band v Dresdner Opernhaus, vystoupení v Lincoln Center a v Symphony Space v New Yorku, v pařížské Olympia a ženevské Victoria Hall patří rovněž k historii souboru. S Jean-Baptistem u klavíru je už nyní na místě třetí generace a zvuk Bechetova nástroje putuje dál.