Klavír si dostává společnost. Frank Muschalle pozval Stephana Holsteina, který s sebou přináší klarinet a saxofon. V sále Tonne se tak boogie-woogie setkává s dechovým nástrojem – a pianista, který kombinuje basu a melodii ve dvou rukou, má po svém boku hudebního partnera.

Muschalle je na festivalu známý jako boogie-woogie pianista z Berlína. V tomto hudebním stylu nese levá ruka souvislou basovou linku, zatímco pravá ruka přidává bluesové fráze a riffy. Holstein do mixu vnáší další melodický hlas. Jeho dva nástroje přinášejí do jazzu různá spojení: klarinet je jeho součástí od jeho počátků v New Orleans, zatímco saxofon později formoval swing a rhythm and blues. Hostující hudebník tak rozšiřuje hudební krajinu u klavíru.

Klub v suterénu není nepravděpodobným místem pro toto setkání. Boogie-woogie vzniklo mezi afroamerickými klavíristy na jihu Spojených států a své centrum našlo v Chicagu ve 20. a 30. letech 20. století. Hrálo se v barech, tanečních sálech a na soukromých večírcích, kde se klavír a publikum setkávaly v těsné blízkosti. Toto úzké spojení je součástí historie této hudby.

Klub Tonne má také svou jedinečnou historii hudební blízkosti. Byl otevřen 13. března 1981 v klenutém sklepě Kurländer Palais. Během festivalu se klub stal místem setkávání hudebníků a publika. Právě zde vznikl „staircase jazz“: kapely po svých vystoupeních přicházely do již zaplněného Tonne a hrály ze schodů. I když se v místnosti místo stávalo vzácným, hudba si stále našla cestu k publiku.

Dodnes zůstává Tonne jedním z nejtradičnějších míst festivalu. Pro Muschalle a Holstein poskytuje známé prostředí pro souhru klavíru a dechových nástrojů. Boogie-woogie se do klubu neobjevuje jako hudební samotář: večer za doprovodu klarinetu a saxofonu pokračuje v cestě za jazzovými tradicemi, kterým je festival věnován od roku 1971.